Čtvrteční sloupek

Na co já jsem to myslel, než jsem začal myslet na to, o čem chci dnes psát ... To stáří ... Ta hlava ... Aha! Myslel jsem na svoje koleno!

Znáte ten starý blbý vtip, že když se po padesátce probudíte a nic Vás nebolí, tak jste mrtví. On to právě od určitého věku přestává být vtip ... Jenom bych dodal, že je důležité, aby Vás pokud možno bolelo vždycky něco jiného. Když mě bolí stejná věc asi měsíc a nelepší se to, to už je na doktora.

Takže jsem zrovna přemýšlel, jak dlouho mě to koleno bolí. Přesvědčoval jsem se, že to ještě určitě není měsíc a že to bolí vlastně míň než včera a minulý týden. A že je to vlastně jedno. Stejně jestli vůbec, tak začnu svoji bolavou součást řešit až po novém roce ...

Takto zahloubán jsem si odebral deník Metro. Já to mám do práce každý den deset minut pěšky, deset minut autobusem, minutu pěšky a patnáct minut tramvají. A minutu pěšky. Právě během té minuty si odeberu deník Metro a následujících patnáct minut si v něm sedě v tramvaji listuji a čtu.

Ano, v tramvaji většinou sedím. Nastupuji blízko konečné, tramvaj ještě nebývá plná. A i když, tak mě zpravidla někdo pustí sednout. Vypadám už asi tak, že bych se mohl každou vteřinou na sedícího zhroutit ...

V dřívě Babišově deníku si očtu ledascos. Věřím, že mladší ročníky se v MHD učí cizím jazykům, připadně programování, nebo přes mobil rozmnožují svůj majetek pomocí aplikací obchodujících na FOREXu nebo tak někde podobně.
To já ne, já si tak postaru neproduktivně hnípám ...

Na zpravidla třetí straně odzadu si čítávám sloupek. On není označený jako sloupek, ale je to sloupek. Je u něj napsáno "PLAY" ... Vím já proč?

Sloupek ... To je takový zhutnělý fejeton. Pro nečeštináře. Fejeton, to je když ... No nic. Taková krátká úvaha. S vtipným námětem. Pokud možno. O něčem aktuálním. Pokud možno. Zeovšeobecňující. Pokud možno. Ironizující. Pokud možno. A neměly by se tam dokonečna opakovat stejné výrazy! Pokud možno ...
Správný sloupek obvykle některé své pravidlo poruší.

Tedy, já nečtu úplně každý sloupek. Mám svoje autory. Některé čtu, a ty druhé teda taky čtu. Ale ty první si čtu s potěšením, zatímco ty druhé proto, abych si mohl říci, že je to tentokrát určitě naposledy, kdy je čtu. Ne proto, že by ti druzí byli špatní. (Kdo jsem já, abych soudil, že.) Ale protože píší pro mě způsobem nečtivým o věcech, které mě nazajímají.

Kvůli Actifitu se snažím ulovit každý den jednu fotku ... Co kdybych se nějakou dobu snažil každý den o sloupek? Samozřejmě, nebudu psát pod tím tagem, co měl být výkladní skříní ... Nebu psát ani pod svým hlavním nickem. Nechci si stahovat nezasloužené automatické hlasy.

Píšu si sobě pro radost. Zabíjím čas. Sloupek vymyslím každé ráno během cesty do práce. Po příchodu domů ho naklepu do stroje.

Jaký budu mít zisk? Hádám tak desetikorunu za článek. Netto. Je to málo, je to hodně? Pro mě nepodstatná věc. Zajímá mě sledovanost. Hlasy nejsou důkazem. Všiml jsem si nové ikonky. (Možná je tam už celá léta, ale já ji nezaregistroval.) Dozvím, kolik lidí si můj článek rozkliklo. Tak ten minulý článek měl hned čtyři čtenáře ... To je přeci báječné, mít tolik čtenářů v češtině!

A příště třeba pět ... Jednou, kdo ví ... Sedm? Ne, nemůžu si klást přehnané cíle! I jeden bude dobrý.