Z výtvoru umělé inteligence je hnedle patrno, kdo dnes pod tímto tagem píše.

Vyhrožoval jsem, že se pokusím v červnu každý den o jeden článek pod zvláštním tagem. A je to tu. A jako vždycky nějak jinak.

Nezačal jsem od prvního. Vyrazil jsem na východ, tedy do Orientu, nějakých 120 km od místa svého trvalého bydliště. A psát z cest na mobilu... Na to mě neužije.

Nejsem příliš družný člověk, ale nějaké vztahy přeci udržuji. Potkávám se se spolužáky. Ze základky tak jednou za tři roky, z vysoké vždycky před Vánoci. A z gymplu... Jednou ročně se nás sleze asi dvacet a něco u spolužáka, co vlastní rekreační středisko.

A občas dáváme pánskou jízdu. Já tedy tak dvakrát, třikrát do roka. Což byl i případ tohoto weekendu. Uplacírujeme se vždycky k někomu na chalupu. Ostatní se scházejí častěji v komornějších skupinkách, ale já jsem vyhlášený jezevec.

Vyrazili jsme tedy. Bylo nás pět. Dva se omluvili. Ve třídě nás bývalo třicet šest. Z toho sedm hochů.

Takže co děláme, my, hoši, co spolu mluvíme, když jsme spolu? Naše manželky mají představu plnou alkoholu a hovorů o mužských záležitostech. A to jim nevymluvíme, protože to nejde.

Vlastně mají i pravdu. Jenomže ty mužské záležitosti v našem věku... Probereme, kolik kdo užíváme prášků a jiné medicíny, jaké máme nové nemoci od posledka, co nás bolí, co už vůbec nemůžeme, o kolik kdo přišel v mezičase zubů, kdo hůř usíná a častěji se budí, kdo kolik zase přibral a jak s tím marně bojuje... Co prostaty, žaludky, vlasy, zrak a sluch, kdo víc chrápeme... Jak nám ten Němec schovává věci a krade z mozku slova... A naše manželky si myslí, že se bavíme o ženských.

Ale kvůli tomu se nescházíme. Je příjemné sejít se se svou bublinou. S lidmi, kteří mají obdobné životní zkušenosti, prožitky, názory a postoje. Vzájemně se utvrzujeme, že nejsme samojediní, kdo vidíme svět, jak ho vidíme. Zopakujeme si staré historky, nebo ty ještě starší...

A alkohol... Nacházeli jsme se mezi Pelhřimovem a Humpolcem. Kromě jmenovaných měst jsme si nenechali ujít třeba Želiv a Hořepník... Kdybychom byli furt na plech, tak bychom to nedali.

Takže Krakonoš teď začne psát zážitky a postřehy z cest. S barevnými fotografiemi a se strojovým překladem do angličtiny. Nebude to fotka a popisek. Zamontuji tam pár postřehů a myšlenek. Smyslem nebude zisk. I já mám někdy potřebu sdílet.

Ano, chodili jsme na obědy, dávali jsme si pivo. I o tom je možno něco napsat.

A Insanejane... Kdysi jsem tenhle účet vytvořil pro kamarádku. Ale myšlenka ji patřičně nenadchla. Účet je nevyužitý. Takže ho tímto zprovozňuji. Budu na něm psát výhradně česky. U čtenáře předpokládám znalost československých reálií.

Podívejte... Třeba jsem projížděl přes Kojčice u Pelhřimova. Vysvětlete Afričanovi, že odtud pocházel Plha. A Humpolec... No, jak bych vysvětlil Protinožci, že se tam odtěhoval Hliník? Aluminum moved to Humpolec... A konečně Pelhřimov! Místní krematorium! Už jste se tam byli podívat? Asi už máte smůlu...

(Fotku jsem převzal ze Seznam.cz. Já tu svou zase rozmázl. Oči a chvat.)
Pelhřimov je sídlem Muzea rekordů a kuriozit... Ne, opravdu nebudu cizinci vysvětlovat světodějnou úlohu Járy Cimrmana. Ten je jen náš! Jakož i postatná část místních rekordů, pro zbytek světa těžko uchopitelných.

Tak tolik hrubý nástin budoucí tvorby Insanejane a její dělby s Krakonošem. Jak často budou psát... To je ve hvězdách. A o prázdninách snad častěji.

Nebojte se, nebudu psát až na tuhle výjimku pod #cesky. Taky prosím, abyste si mě nikdo nenastavoval na automatické hlasování. Pokud na mě narazíte, nebráním se upvotům, ale tenhle tag bude takový můj malý blog, kde si budu povídat sám se sebou.

A to je fšechno.